Pověst o ztracených olivounech je příběh o olivounských hornících ztracených v důlních chodbách. Je jedním ze základných pilířů olivounské kultury.

Kdysi dávno, na svátek Klouzavého Hula, se skupina olivounů vypravila ze své vesnice jako každý den do blízkého dolu, kde po celý rok, stejně jako jejich otcové a otcové jejich otců vyrvávali z lůna planety Olivy uhlí černé jak noční obloha. Spustili se po provazech hluboko do puklin země, rozežhnuly v nasládlém podzemním vzduchu lampy s otevřeným ohněm a počali tiše kutati.

Znenadání nejmladší z nich, jehož jméno anály již nepamatují, mocným pohybem krumpáče provalil stěnu, která za sebou odkryla temný prostor další jeskyně. Vzrušeně zavolal své druhy a ti společně v mihotavém světle vstoupili do rozlehlého prostoru, jehož stěny žíhala mocná ložiska uhlí.

Olivouni, kterým tento objev přislíbil obživu na další roky, se smáli od ucha k uchu, odhalujíce tak v umolousaných tvářích své zdravé chrupy. Plni dobré nálady postupovali dál a dál jeskyní, svítili si po stěnách a veselili se. Tu pravil nejstarší z nich, jehož jméno se našim časům již nedochovalo: Kamarádi, je čas se vrátit, světla už nám nezbývá mnoho!

Všichni uznale zamručeli a vydali se směrem, kterým tušili cestu zpět. Když tu náhle řekl jeden, jehož věk se zdál být ve středu průměru ostatních, a jehož přízvisko žel Bohu neznáme: Kudy to jdete? Vždyť jsme přišli přeci touto chodbou? Kdepak, horlivě tvrdil nejmladší, tudy jsme jistě nešli! Počali prostor důkladně zkoumat, ale začínalo jim být jasné, že udělali hrozivou chybu.

Cestu zpět stále nemohli odhalit. Místo toho však po stěnách začali odkrývat něco, čeho si předtím nevšimli: Žíly černého uhlí se táhly rozličnými směry a vytvářely tak strašné výjevy. Tu zobrazovaly postavu s flétnou, za jejímž zvukem se mátožně ploužily davy olivounů, tu byl zase mocný bojovník utínající hlavy tisícihlavému davu. Jinde tvor, jemuž v tlamě mizela celá úroda i s vesničany.

Olivouni, držíce se za ruce, aby nepostráceli ještě sami sebe, v hrůze z těchto podobizen počali prchat chodbami, tentokráte již bez většího rozmyslu. A tu se stalo, že nejmladší z nich ve tmě šlápl do prázdna a zřítil se po svažující se zemi kamsi do tmy, strhávaje za sebou ostatní.

Když dopadli, zjistili ke své úlevě alespoň to, že nepřišli o jednu svítilnu. Navzájem se zvedli z prachu země a světlo odhalilo na stěnách další tři postavy, které však tolik hrůzy už nevzbuzovaly. První zobrazovala vysokého olivouna s hlavou ovinutou do turbanu, který držel z každé strany olivouna jiného – jakoby je mezi sebou smiřoval. Po jeho pravici stál jeden hledící na něj s odevzdanou oddaností, po levici pak druhý s pohledem bezelstným. Nejstarší z horníků, který držel lampu, posvítil svým přátelům do tváří a pravil hlasem již klidnějším, ale přesto smutným: Zdá se, že se tato komnata stane naší hrobkou, kamarádi.

Jen to dořekl, spatřil koutkem oka pohyb. Před skálou, která ještě před chvílí nesla obrazy tří olivounů, stáli náhle tři olivouni živí… či aspoň rozhodně živější, než ty předtím. Obrazům však byli navlas podobní. Ten s turbanem náhle pravil: Jmenuji se Krupič a toto jsou mí druhové Dudáň, ukázal po své pravé ruce a Chajdal, naznačil rukou levou. Jsme vrátní u dveří k vašim domovům. Berte z této hromady uhlí, klíč od skály za námi najdete v jednom z nich.

Horníci se vděčně ukláněli a počali z hromady udebírat uhel za uhlem. A když ten, který byl věkem zhruba mezi všemi ostatními, rozlomil v rukou uhel dvanáctý, nalezl v něm malý klíč. Všichni se zaradovali a rázem odemkli skálu před sebou. Lesem se brzy dostali až do svých domovů. Jaké bylo jejich překvapení, když ve vsi během doby, co byli pryč, uběhlo právě tolik času, kolik v jeskyních strávili! Vzrušeně vyprávěli ostatním, co se jim přihodilo a v duchu děkovali mocným olivounům, kteří je z podzemí vyvedli.